Kvě 27, 2022 Grace Lambert-Smith
Kvě 27, 2022 Grace Lambert-Smith

Agua Marina Espínola Salinas a její cesta do týmu CANYON//SRAM Generation

Paraguajská jezdkyně Agua Marina Espínola Salinas nám pověděla o cestě, která ji přivedla do týmu CANYON//SRAM Generation.

Agua Marina Espínola Salinas a její cesta do týmu CANYON//SRAM Generation Agua Marina Espínola Salinas je jednou z členek týmu CANYON//SRAM Generation.

Více než tři čtvrtiny jezdkyň ženského profesionálního pelotonu pochází z Evropy. Cyklistika je svojí podstatou sport pro bílé Evropany. K cyklistice většinou tíhnou sportovci z Evropy, Severní Ameriky a Austrálie. A tak není překvapením, že pouhé 3,4 % ženského pelotonu pochází z Jižní Ameriky.

V rámci závazku společnosti Canyon diverzifikovat cyklistiku bychom rádi zpřístupnili tento sport všem ženám. Tým CANYON//SRAM Generation se zrodil v rámci veleúspěšného závodního týmu CANYON//SRAM Racing ženské World Tour. Hodnoty tohoto týmu jsou totožné a jejich výbava je obdobná výbavě týmu World Tour, nicméně má své vlastní jedinečné provedení.

Celosvětové pátrání po talentovaných jezdkyních započalo na začátku roku 2021. Do týmu se přihlásilo ohromujících 239 žen z 62 různých zemí. Konečný výběr zahrnoval jezdkyně z Namibie, Sierry Leone, Rwandy, Malajsie, Jamajky, Německa a Paraguaye.

Agua (vpravo) s týmovými kolegy z týmu CANYON//SRAM Generation na nedávném soustředění.

Cílem týmu je udělat z těchto jezdkyň profesionálky hodné World Tour, rozvíjet jejich potenciál a katapultovat je na stupně vítězů v závodním kalendáři UCI. Zakládání rozvojových týmů, jakým je i CANYON//SRAM Generation, je jeden ze způsobů, jak můžeme učinit tento sport dostupnější.

Abychom se dozvěděli základní informace o tom, co to znamená být součástí tohoto průlomového týmu, promluvili jsme si jednoho vlahého dubnového večera s paraguayskou jezdkyní Aguou Marinou Espínolou. Je začátek sezóny a Agua se chystá na nadcházející ročník.

Právě ze své rodné Paraguaye přiletěla na letiště do Girony, čemuž předcházelo papírování. „Jakmile jsem přiletěla do Barcelony, musela jsem zodpovědět otázky ohledně mého trvalého pobytu a víz,“ přiblížila nám. „Pokládali mi nespočet otázek, bylo to náročné.“ Jakmile překonáte nepřízeň osudu, abyste dosáhli svého potenciálu, další rutinní kontroly a prověrky jsou o to více vysilující.

Ale tohle není žádný smutný příběh. Agua je jednou z nejšťastnějších jezdkyň, jakou lze vůbec zpovídat. Nadšení a vášeň, se kterou hovoří, jsou neochvějné. Na cestě k profesionální cyklistice však ona a další neevropské jezdkyně musely překonat nespočet překážek.

Kola a výbava

Cyklistické závody vyžadují obrovskou investici do vybavení: minimálně silniční kolo a základní cyklistickou sadu. Cyklistů si Agua poprvé všimla ve své rodné krajině v 11 letech. „Říkala jsem si: ‚Páni, to je úžasné, taky chci jezdit na kole!'“ A právě tehdy se do kol zamilovala.

„Říkala jsem si: ‚Taky chci jezdit!'“ uvedla Agua o tom, kdy poprvé spatřila silniční kolo. „Tvar řídítek a ta malá kolečka… to není kolo, to je umělecké dílo. Od té doby jsem byla posedlá. Na kola jsem se dívala na internetu a snila o tom, že jednou silniční kolo taky budu mít.

Když vám je v Jižní Americe 15 let, rodiče vám uspořádají večírek nebo můžete požádat o speciální dárek, např. auto, výlet nebo motorku,“ dodává. „A já samozřejmě chtěla silniční kolo, ne večírek! Navrhla jsem to rodičům a táta to okamžitě zamítl. To mě ale ještě více utvrdilo v tom, že takové kolo chci.“

Aguaina matka byla ohledně její žádosti diplomatičtější a navrhla, že by si Agua mohla promluvit s cyklisty, které viděla. Netrvalo to ani několik týdnů a Agua udělala přesně to. Vysvětlila jim svou situaci a svůj sen. Nakonec jí nabídli ocelové kolo. O pouhé dva měsíce později už na něm závodila.

„V té době tam byla ještě jedna holka [racing], ale ta chtěla závodit s klukama. Já tak byla jediná holka závodící v mé kategorii,“ vzpomíná Agua. „Byl to peloton o asi 50 členech napříč všemi kategoriemi. Spadla jsem, ale nevzdala jsem to. Došla mi voda, ale pořád jsem šlapala a stoupala. Nakonec jsem projela cílovou čárou a potkala se s kamarády. Ti se mě ptali, jak jsem se tam dostala.“




Agua Marina Espínola Salinas a její cesta do týmu CANYON//SRAM Generation Agua se svým týmovým kolem Canyon.

„Ptali se mě, kdo mě dovezl a jestli jsem naskočila do auta. Říkali: ‚Tohle stoupání je opravdu náročné!' a já nevěděla, o kterém stoupání mluví,“ směje se Agua. „Dívali se na sebe a přemýšleli, jestli jsem těch 70 km vážně ujela. Vím, že mi to trvalo věčnost, ale jsem tu. Byli ohromeni, a proto si promluvili s nějakými dalšími lidmi. [At the time]Měli jsme trenéra z Kolumbie, kterému říkali, ať se podívá na tu holku, že právě dojela ten závod!“

Trenér se nabídl, že Ague pomůže. Netrvalo to dlouho a Agua se zúčastnila dalších závodů a začala v Paraguayi vyhrávat. Následovaly závody v Brazílii, Argentině a na Panamerických hrách. „Po těchhle závodech začal stát pomáhat sportovcům, a tak se mi dostalo další podpory a brzy i pěkného kola,“ vzpomíná.

Při povídání s Aguou mi začalo být jasné, že velká část jejich úspěchů pramení z její povahy a nadšení. Tam, kde dnes je, by se nedostala bez svého odhodlání a houževnatosti. „Když je osud proti vám, posílí vás to. Není to klišé, ale pravda. Odhodlání mi dal táta, když řekl, že to nemůžu dělat. A další překážky mě pak motivovaly,“ vysvětluje. „Lidi mi pořád říkali, že když pojedu do Evropy, bude to opravdu těžké. Já jim na to odpovídala, že to alespoň můžu zkusit.“

Chtěla jsem zjistit, kdo v Ague tohle odhodlání rozvíjel. Zdálo se totiž, že ho do ní vštěpovali už od útlého věku. „Podle mě jsou ženy v Paraguayi velmi silné, a to kvůli naší nepřízni osudu,“ vysvětluje. „V Paraguayi je to všechno o chlapech – uspět můžou jen chlapi. Když to nedokážou chlapi, tak ženy už vůbec ne. Někteří lidé jsou naštvaní, že se jim něco nepovedlo, a tak úspěch nepřejí ani ostatním,“ dodává.

„Během války muži opustili své ženy, které musely dávat do pořádku naši zemi, zatímco muži bojovali. Jsou mou inspirací. Vychovávaly samy 10–12 dětí, a tak není důvod, proč bych nemohla jezdit na kole a být silná. I má máma byla sama a musela do jiné země, když byla ještě mladší než já teď. Zařídila nám dům a dělala vše možné pro to, abychom měli lepší život.“

Agua Marina Espínola Salinas a její cesta do týmu CANYON//SRAM Generation Agua (uprostřed) na soustředění s týmem CANYON//SRAM Generation a týmovými kolegy z týmu CANYON//SRAM Racing.

Uskutečnění snu

Jakmile Agua obdržela podporu od státu a svého okolí, nastal čas, aby postoupila o úroveň výše. Ale když jste na hony vzdálení od epicentra profesionální cyklistiky, jak se tam dostat?

Agua mi pověděla, že souhrou osudu je muž, který jí dal ocelové kolo, nyní její přítel. „Jeho snem bylo dostat se na olympiádu, ale to se mu nepovedlo. Měl to těžší,“ dodává nesměle. „Ozvala jsem se mu po letech, protože jsem po olympijských hrách také toužila. Říkala jsem si, že když se tam on nedostal, já bych mohla. „Možná na olympiádu nepojedu, ale pokusí se o to deset dalších holek a nakonec budeme mít na stupni vítězů jezdce z Paraguaye,“ dodává se zápalem a odhodláním, které od ní v tuto chvíli už tak nějak očekávám.

Agua měla zkušenosti s profesionální cyklistikou, už než se přidala k týmu CANYON//SRAM Generation. A právě tato skutečnost spolu s její neustále rostoucí mentální a fyzickou silou vedla k tomu, že získala místo v paraguayském olympijském týmu v Tokiu. Byl to historický okamžik, stala se totiž první cyklistkou vůbec, která Paraguay reprezentovala na olympijských hrách.

„Hrozně moc jsem tam chtěla, ale zjistila jsem,[the course] že je to opravdu těžké, a začala jsem o sobě pochybovat,“ přiznává. „Bylo to strašidelné, protože jsem chtěla odvést dobrý výkon. Nechtěla jsem jet na olympiádu a tam se ztrapnit hned na prvním výstupu. Chtěla jsem se předvést a jet tak, aby na mě má země byla hrdá. Stále mám před sebou mnoho let, abych se ještě více ukázala.“

Její účast na olympijských hrách nezůstala bez povšimnutí. Agua má mezi svými vrstevnicemi pověst národní šampionky. „Paraguayští jezdci jsou nyní skutečně odhodlaní a máme opravdu dobrou paraguayskou jezdkyni na horském kole,“ dodává s odkazem na krajanku Samiru Noemi Martinez Mendez. „Řekla mi, že jsem její inspirací. Viděla mě na ženské World Tour a říkala, že by chtěla vyhrát světový šampionát [XCO].“

Věci, kterých se bojíme, jsou věci, které musíme udělat, abychom se dostali tam, kde máme být.

Agua Marina Espínola Salinas - Členka týmu Canyon//SRAM Generation

Cesta na vrchol s týmem CANYON//SRAM Generation

Agua byla během našeho rozhovoru nesmírně skromná. Je to mladá žena zdolávající patriarchální svět, která pochází ze země, odkud běžně profesionální cyklistky nepochází. Cesta k dosažení jejích cílů je strmá a vlnitá. Nikdo ji tuto cestu nevydláždil a jak to tedy vidí?

„Chci být nejlepší jezdkyní Jižní Ameriky. Vím, že se mám toho hodně co učit, abych se dostala tam, kam chci. Bez ustání na tom ale pracuju. Přichází to ve vlnách, ale vím, že se blížím. Mým snem je dostat se do týmu ženské World Tour, ale jsem si moc dobře vědoma, že se toho musím ještě hodně naučit, abych se tam dostala. Dělám ale na tom.“

Agua dokáže analyzovat závod a stavět na zkušenostech ze spousty závodů, jež absolvovala se svým předchozím týmem. Nicméně přiznává, že sjezd a špičkové výstupy patří mezi její největší slabiny.

„Mé výsledky nejsou špatné. Jsou dobré! Ale závodění je strašně rozmanité a mně někdy chybí výbušnost. Někdy ostatní musím dohánět, což je jasná slabina. Jsem moc ráda, že jsem v tomto týmu, a těším se, až ze svých slabých stránek udělám silné,“ říká Agua.

Agua Marina Espínola Salinas a její cesta do týmu CANYON//SRAM Generation Sjezd je jednou z disciplín, které Agua piluje v rámci svého rozvojového programu.

Agua se kromě svého individuálního rozvoje těší také na to, že v rámci týmu, jakým je CANYON//SRAM Generation, změní budoucnost ženské cyklistiky jako celku a rozvine svůj talent i talent ostatních.

„Ostatní týmy uvidí, že to funguje a že je to zapotřebí. Nikdo nechce nikoho učit jezdit, všichni chtějí silné jezdce, a proto jsou rozvojové týmy nezbytné,“ vysvětluje. „Vím, že hlavním problémem jsou peníze, ale jakmile si uvědomí, že je to zapotřebí… Přebírání jezdců z jiných týmů [World Tour]je drahé, proto je třeba zlepšit platební i další podmínky. Zaměstnávat rozvojové jezdce je pro týmy levnější.“

Jediným dalším ženským rozvojovým týmem bývalo World Cycling Centre ve švýcarském Aigle. Většina týmů si jezdce vybírá odtamtud, aniž by zakládali svůj vlastní rozvojový program. „Proč [they]nezaloží rozvojový tým?“ ptá se Agua. „Některé týmy nechtějí řešit víza a neznají naše země, ale tohle je budoucnost,“ dodává.

„Mnoho jezdců, kteří závodili pro tým World Cycling Centre, je nyní ve World Tour. Není to o tom, že neumíme závodit, ale spíše o tom, že nemáme tu možnost a šanci,“ říká upřímně. Proti tomuto nelze nic namítat a já si kladu otázku, kolik neobjeveného talentu ve světě existuje. Kolik dalších jezdců jako Agua čeká na svou šanci předvést se?




Agua Marina Espínola Salinas a její cesta do týmu CANYON//SRAM Generation

Zeptala jsem se jí, jestli se cítí pod tlakem, když vyšlapává cestu pro dobro těch, kteří nevyhnutelně přijdou po ní. „Někdy tlak cítím, ale pak si řeknu, že se nemusím bát, protože jsem věděla, že to takhle bude!“ směje se. „Lidi vidí, že je to možné, že jsem to dokázala, a tak to budou zkoušet taky. Dělám to moc ráda. Ráda se bavím s ostatními, kteří mají stejné sny. Za ty roky jsem se toho hodně naučila, a tak dokážu poradit, co a jak nejlépe dělat. Možná nevyhraju světový šampionát, ale můžu k tomu inspirovat někoho jiného.“





Naděje, sny a další Aguainy kroky

Je jasné, že Agua buduje svou formu v krátkodobém horizontu, ale chci si udělat obrázek o její budoucnosti.

„Mám strach, že nedosáhnu svých snů,“ přiznává. „Tak to máme asi všichni, ne? Ať děláme cokoli, máme strach ze selhání. Ale to je právě důvod nevzdávat to. Věci, kterých se bojíme, jsou věci, které musíme udělat, abychom se dostali tam, kde máme být.“

„Naději mi dává, když se ohlížím zpět. Když si vzpomenu, co všechno jsem už dokázala a odkud pocházím. Když už jsem dokázala tohle všechno, není důvod, proč bych se neměla posouvat dál,“ pokračuje. „Je dobré pamatovat si, co už člověk dokázal, posouvá vás to totiž dopředu.“

„Teď je mi 26 let, ale mnoho předních jezdců dosahuje svého vrcholu v pozdějších letech,“ uvádí, zatímco se bavíme o jezdkyni týmu Movistar, Annemieke van Vleuten, která se neustále zlepšuje, i když se blíží svým 40 letům. „Je to jenom o tom mít nadšení a touhu to dělat. Samozřejmě, že můžete vyhořet, ale rozhodnutí pokračovat je zcela na vás. Já budu neustále pokračovat a hledat si své cestičky.“




Pomohl vám tento článek?

Děkujeme vám za vaši zpětnou vazbu

Přihlášením k odběru našeho newsletteru přijímáte naše Prohlášení o ochraně údajú .
  • Grace Lambert-Smith
    O autorce

    Grace Lambert-Smith

    Seznamte se s Grace, naší SEO copywriterkou, jejíž domovem je národní park Peak District. Jako zkušená dálková cyklistka se nyní zaměřuje na zvládnutí jízdy na šotolině a horských kolech. Grace s vášní vypráví cyklistické příběhy prostřednictvím psaného slova a je vždy připravena podělit se o své zkušenosti s ostatními.

Související Příběhy

Led 19, 2022
Povídáme si s designérem oblečení Ultanem Coylem o inspiraci, která stojí za sadou CANYON//SRAM Racing 2022.
Bře 15, 2024
Find out how our Canyon teams fare in the 2024 Absa Cape Epic.
Led 10, 2024
McKenzie Sampson je dobře známý jako návrhář cyklistického oblečení, ale jeho poslední výzva připravila půdu pro výtvor, který nemá obdoby.
Pro 15, 2023
V Canyonu se nespokojíme s ničím menším než s koly, která mění pravidla hry, vyhrávají závody a jsou nejlepší ve své třídě. Připomeňte si s námi nejzajímavější události roku 2023, který byl pro Canyon v oblasti profesionálního sportu velmi úspěšný.
Obsah se načítá
Loading animation image